JSEM ABSOLVENTKOU GYMNÁZIA. JAKÉ TO JE? 

Osmiletá gymnázia mohou být mnohem větší překážkou, než se na začátku naší studentské cesty může zdát. Proč? Protože osm let je dlouhá doba. 

Ještě dřív, než jsem nastoupila do první třídy, věděla jsem, co budu dělat v té paté. Učit se na přijímačky, abych mohla studovat tu stejnou školu v té staré budově, stejně jako tehdy má starší sestra, později i starší brácha. Jestli jsou životy starších sourozenců inspirací pro mladší děti, u nás to platilo dvojnásob. 

Aktivity maloměšťáckého, avšak docela vyhlášeného gymnázia jsem pozorovala a pravidelně se jich účastnila. Měla jsem to štěstí, že jsem nebyla rodinnou na takovou školu dotlačována, ale i tak jsem dostávala neustále na připomínku, že se fakt musím učit. Pravidelně jsem se účastnila přípravných kurzů, které mimo jiné pro přípravu opravdu doporučuji. 

Přijímačky vyšly ještě líp, než si kdokoliv představoval, proto jsem konečně mohla takéstudovat tu vyhlášenou, „elitní“ školu. Připadala jsem si jako úspěšná osobnost a cítila jsem se dobře. A tuto chvíli jsem si připomínala dalších osm let. Přeci to chtěla ta malá holka, musíš to chtít i teď. 

Během prvních čtyř let běželo nadšení hodně rychle z kopce. A tady začínají veškeré mé poznatky. Gymnázia bývají plná osobností. Říká se, že „gympláci si hrajou, na co nejsou.“ Když odeberu ten negativní podtón celého tvrzení, musím zpětně uznat, že na tom něco málo bude. Gymnázia jsou vybrané školy, kam chodí většinou dominantní typy studentů, kteří chtějí patřit jinam než mezi všechny ostatní. Není to špatné, ani nijak nadřazené či povýšené, tak to doopravdy je. Nejde tolik o tu studijní stránku, spíš o tu čistě lidskou. Tvoji spolužáci totiž chtějí své místo, stejně jako ty. 

Pro děti je těžké s takovou vlastností bojovat. Své v tom musí hrát jistě i štěstí, aby se spolužáci měli rádi a uměli se respektovat. Proto se může každý malý student cítit, že na gymplu nezapadl. Stejně jako tehdy já. Nakonec se karty otočily, přišly starší spolužáci, malá holka dospěla a problémy byly zase jinde a možná stejně zásadní. 

Být osm let v jednom prostředí je náročné i ze studijního hlediska. Osm let se člověk pohybuje mezi stejnými učiteli, stejnými lidmi a ve stejných budovách. Nutno říct, že osm let je ve věku studentů opravdu dlouhá doba. Pro některé se může stát studium stereotypem, což je vůbec nejhorší stádium. Člověk ztratí motivaci i chuť chodit do školy. Možná z toho vyplývá, že čtyřleté ročníky jsou lepší volba. Student je zralejší, vyspělejší, přibližně ví, jakou osobností chce být nebo jakou doopravdy bude. To neznamená nic víc, než že pro ně je gympl stejná střední jako pro všechny ostatní. Pro nás ale ne. Při přechodu z kvarty do kvinty se život rozpůlil. Když vzpomínám na staré časy, nejvíc zážitků mám právě z vyššího gymnázia. Spolužáci jako kdyby se spojili a věděli, že jim dochází čas, začali jsme si sebe vážit a uměli jsme spolu mluvit. My jsme se totiž už znali. A protože jsme znali i naše učitele, byl čas začít se rozvíjet. 

Gymnázia jsou obrovským prostorem a velkou šancí pro zářivou budoucnost. Že člověk musí být studijní typ není tak moc pravda. Nejlepší je chtít vědět, na to není potřeba umět se učit. Pokud vědět nechceš, pokud nechceš být pro sebe samotného osobností, která si umí prosadit názor a stát si za vlastní myšlenkou, osm let na gymnáziu bude jako ztracený plavat v oceánu. Nakonec je ale důležité vědět, že každý oceán má i svůj břeh. Ať už jsem středoškolákem kdekoliv, vlastní jiskřička motivace je stejně to nejdůležitější.