CO BYCH SI PŘÁLA VĚDĚT JEŠTĚ PŘED NÁSTUPEM NA STŘEDNÍ ŠKOLU? 

Před nástupem na střední školu jsem si představovala, že s prvním zářím vkročím do nového života jako každá americká hvězda na začátku klasického populárního seriálu. Že ráno ze stolu vezmu několik koláčů, s partou kamarádů půjdu do školy a večer půjdeme společně na studentský večírek. Každý by si právě teď řekl, že to určitě takové nebylo. Pravdou je, že opravdu nebylo, avšak i teď, jako absolventka střední školy, si stojím za tím, že by to takové klidně mohlo být. Zpětně vidím svůj čas na střední jinak. A cítím, že se objevuje několik věcí, které bych si tenkrát před prvním září přála vědět. 

Střední škola je nejlepší příležitost pro sebeutváření, pro plnění si vlastních snů a ideální pro výběr životní cesty. Zní to možná jako klišé, ale protože taková cesta je opravdu dlouhá, je dobré využít všech možností. Při výběru střední školy je to možná nejdůležitější. Nejde tolik o ten strach, že si vyberu špatně, spíš o příležitost využít šancí, které mám. Osobně jsem na gymnáziu několikrát litovala svého rozhodnutí, ale právě proto jsem se aktivně účastnila mimoškolních aktivit. Právě ony mi potvrdily, kým chci ve svém životě být.

U nastavení vlastního cíle to však nekončí. Protože studenti většinou netvoří vlastní práci, která by jim přinášela finanční prostředek nebo jiný kapitál, bývá pro některé těžké jen tak získat motivaci k učení. Já jsem si svůj cíl i svou motivaci doslova vybrala. Během příchodu na střední školu jsem často přemýšlela, kam bych chtěla směřovat po maturitě. Obory, které nakonec studuji a kterým jsem se věnovala i na střední škole, nebyly mými nejlepšími. Střední škola bývá o zlatých středních cestách. Já se rozhodla takové cesty nevyužít a jsem za to vděčná. Stačí si vybrat, vnímat, sledovat a naučit se cílevědomosti. 

S tím hodně souvisí další tip, kterému bych bývala ráda věděla mnohem dříve. Svým mladším kolegům bych poradila, aby víc četli. Nejde o čtení beletrie, jde o celkové vnímání světa, o zprávy, články, o vnímání názorů lidí kolem sebe a obecně tak o zapojení kritického myšlení. Naučit se zapojit kritičnost je hodně těžké, ale nesmírně užitečné. A to i v samotném učení se na testy, které mnoho studentů považuje, nebo minimálně bude považovat za zbytečné. Ani já nebyla výjimkou. Nakonec nešlo tolik o samotné testy, spíš o proces učení se. Ostatně, právě tento proces nás následuje celý život.

Říká se, že člověk chce ty věci, které nemá. Já bych takové tvrzení upravila. Mně nejvíc chybí ty věci, které jsem měla a už je nemám. To neplatí jenom u věcí, ale hlavně u lidí, konkrétně tak u kamarádů. Na střední školu člověk vzpomíná celý svůj život. Tahle kapitola nám přináší bolesti i radosti. Je to však i čas, při kterém se formuje nejvíc vztahů. Milostných, ale i přátelských, klidně na celý život. Až v maturitním ročníku jsme si poprvé za celých osm let skutečně užívali společný čas jako jeden kolektiv. Bylo to nejkrásnější loučení, co jsem si mohla přát. Zpětně je mi opravdu líto, že jsme se takhle hezky jenom loučili, že jsme si sebe tolik nevážili. Možná by se mi hodilo vědět dřív, jak krásné, ale i bolestivé budou takové konce. 

Když si absolventi základních škol vybírají budoucnost, nejde jenom o výběr školy. Jde hlavně o výběr toho, jak silnými, vzdělanými a šťastnými osobnostmi chceme doopravdy být.